Tomáš Čechal

Jsem pokorným a nehodným služebníkem svaté Cecilky (takto familiárně můžeme oslovovat naši patronku jen my, hudebníci), která mi do vínku dala především lásku k hudbě. Paní Hudba mi dopřála projít několika orchestry: Českou filharmonií, Pražským komorním orchestrem, orchestrem Národního divadla i Pražskou komorní operou; před pětadvaceti lety se stal mým domovským orchestrem Symfonický orchestr Českého rozhlasu, důvěrně i oficiálně zvaný SOČR.

Jaký je můj nástroj?
Jsem hornista čili hráč na lesní roh. Nástroj, který je pohádkově krásný. Žádný jiný nástroj nemá tolik vyjadřovacích prostředků. Jeho sametový tón se při legátech a vůbec v lyrických sólech nejvíce podobá lidskému hlasu; na lesní roh se totiž musí umět zpívat… Lesní roh je však také hrdinský, mohutný ve svém tónu a musí být někdy slyšet nad celý orchestr! Robert Schumann napsal, že lesní roh je duší orchestru. Ano, je oduševnělý zejména v hlubokých tónech a jásající v závratných výškách, intimní a laskavý v pianissimech.

Jaký byl můj dětský sen?
Celý život jsem chtěl žít hudbou – žít s hudbou. Dotýkat se jí v jejích proměnách a nejrůznějších formách. Proto jsem založil několik komorních souborů: Ventovu dechovou harmonii, Pražské hornové kvarteto a vokálně instrumentální sdružení Musica incognita. Vždy mne vzrušovalo při interpretaci, že hudba nikdy není „hotová“, když je dopsána, ba ani, když je provedena. Neboť i posluchač na ni spolupůsobí, a to vždy v novém kontextu.

Od roku 2020 můj hudební život dostává další rozměr: denně vstupuji do notového velechrámu, poněkud stroze a nepoeticky nazývaného Fond hudebnin. Posvátný pocit jímá mne vždy při pomyšlení, uvědomění si, kolik pokladů lidského ducha v pěti linkách odpočívá v zaprášených deskách, krabicích či v místech zejména hodných pozoru. To jsou místa, označená jako „pozůstalosti“. Zde odpočívají rukopisy skladatelů, dokončené skladby mnohdy tiskem nevydané, zajímavé fragmenty; ty dávají často nahlédnouti do nitra uměleckého procesu. Najdeme zde i kompozice, které čekají své „resurrectione“– vzkříšení. Jsou tu též poctivě vedené tzv. přírůstkové knihy, které podrobně dávají nahlédnout do historie notového archivu od jeho vzniku po r. 1926.

Co mě baví?
Velmi rád poskytuji služby svým kolegům, protože vím z vlastní celoživotní zkušenosti, jak důležité je pro zdárné nazkoušení dané skladby, hrát z kvalitního a „příslušného“ materiálu. A jak je např. důležité mít materiál nejen z kvalitní edice vydání, ale též vědět, s jakou partiturou bude pracovat dirigent. Nejedná se zdaleka jen o orientační čísla či písmena, ale také o shodné znění celého díla! Neboť někteří skladatelé přepracovávali svá díla ještě po jejich prvním vydání tiskem! Za všechny jmenujme R. Schumanna, A. Brucknera či G. Mahlera. Archivář také musí být velmi obezřetný při pohybu hudebnin, neboť je nutno míti na zřeteli, půjčuje-li se notový materiál „domovskému“ orchestru, tedy v našem případě SOČRu, či putují-li noty „do světa“. Jde totiž např. o důležité poznámky smyčcové skupiny, tzv. smyky, protože právě osmykování partů je životně pro hráče důležité. Dostane-li totiž orchestr nedopatřením v rámci svého stálého repertoáru na své pulty noty, jež nemá opatřeny letitými poznámkami, ať už jsou to zmíněné smyky u strunných nástrojů nebo nádechy či fráze nebo dynamika u dechových nástrojů, projevuje hlasitě svou nevoli, a to vcelku právem. V našem archivu existuje proto tzv. „červený archiv“ se seznamem skladeb, které archivář nesmí za žádných okolností půjčit jinému než domovskému orchestru!

Celkově tedy vzato, práce v archivu je někdy dobrodružná, druhdy napínavá, v mnoha směrech vzrušující, a tedy celkově velmi zajímavá a naplňující.

Motto:

„Muzika mysle a přátelství spojuje,

nepřátelství krotí,

kalokrevnost a z ní pocházející neduhy,

nad které nic horšího není, zapuzuje“.

                                             (Jakub Jan Ryba)